Céčka

Kdo neměl céčka, jako by nebyl

Když kdosi na přelomu 70. a 80. let přišel na to, že se pestrobarevné plastové výlisky ve tvaru písmene C o velikosti 1,5 centimetru dají spojit do sebe a skládat do dlouhých řetězů, z nichž se dá vytvořit závěs oddělující jednotlivé prostory bytu (nejčastěji kuchyni), zcela jistě neměl tušení, že jeho „vynález“ bude po několik dlouhých let ovlivňovat život desítek, možná stovek tisíc dětí celého Československa. Vznikla céčka. A z výrobku, který zdánlivě nemohl vyvolávat žádné emoce, se stal bezmála celospolečenský fenomén.

Céčka si přivlastnili dospívající a děti a brzy se z nich stal žádaný artikl. Přesunula se z pultů pod pulty a Československo zachvátila céčková horečka. Sbírání céček se věnovali malí i velcí, kteří je pořizovali pro své potomky.

S céčky se dalo platit při dětském obchodování, děvčátka se jimi zdobila a kluci je dokázali roztočit ve hře zvané čára, v níž platilo kruté pravidlo: vítěz bere všechno. Nejeden kluk pak přicházel domů s brekem, protože přišel úplně o všechno. Céčka prý přijímali jako úplatek dokonce i dospělí. Největší frajeřina ale byla nosit céčka omotaná kolem poutek u kalhot.

Vzhledem k nepružnosti tehdejší výroby byla po céčkách obrovská sháňka. Čekalo se na ně v dlouhých frontách a často docházelo mezi dětmi i ke krádežím.

Céčka získala během let nové barvy. Kromě běžných odstínů se na trh dostaly také průhledné, perleťové nebo fosforeskující varianty, které měly ve směnném obchodě mnohem větší hodnotu než obyčejná céčka. Výrobci posléze vrhli na trh i několik dalších tvarů. K céčkům se tak přidala další písmena, číslice a znaky (namátkou třeba S, 3, B, D, §). Dlužno však poznamenat, že takové plastové éčko se skutečnému písmenu E podobalo jen vzdáleně. Přesto měla méně tradiční písmena při výměně hodnotu několika obyčejných céček.

S pádem socialismu a příchodem nepřeberného množství zábavnějších hraček se céčka přestěhovala na dno krabic, zásuvek a skříní. Tam k nim ve stále kratších cyklech přibývají další předměty, které vyšly z módy: mončičáci, hopíky, digitální hry, walkmany, tamagoči, discmany a další nezbytnosti, bez nichž by se jejich dětský majitel kdysi cítil jako bezruký. Žádný z těchto kultovních předmětů se ovšem neudržel na výsluní dětské popularity tak dlouho jako barevná písmenka, jejichž původním účelem bylo jen nečinně viset v bytě. Coby fenomén minulé doby se céčka stala exponátem na výstavě Nové pověsti české v pražském Národopisném muzeu.